Publikováno ve Zpravodaji Klubu francouzských buldočků 3/2010
Před třetí ráno vyrážíme z Prahy na Rozvadov. Čeká nás skoro 800 kilometrů. Využíváme noci a řítíme se spícím Německem. Po ránu se blížíme ke Stuttgartu. Po pravici necháváme město a zámek Unterriexingen, kolébku poválečného chovu francouzských buldočků v kontinentální Evropě a sídlo někdejší chovatelské stanice Von Ratibor und Corvey. Dnes je v zámku luxusní psí hotel. Německo se probudilo, za Baden-Badenem se přestavuje celá dálnice a my nabíráme první ztrátu. Vjíždíme do Švýcarska. Basilej hladce míjíme, zato dál jedeme jak šneci. Gerlafingen naštěstí leží hned u dálničního sjezdu, přesto dorážíme s hodinovým zpožděním.
Rodinný domek ve slepé uličce, se zahrádkou vzadu. Na prahu nás vítá mladě vyhlížející štíhlá dáma. Sabine Jörg je přítelkyní Martina Dänzera, majitele chovatelské stanice De Soleure. Sama začínala s pomeriany, dodnes je chová pod jménem Of Pikastchu. Buldočky začali chovat už společně. V roce 1996 si od paní Carmen Janotta koupili první fenku, Laurette de Baviere alias Lolu, chovatelskou stanici založili o tři roky později. Lola byla šťastná volba, sama se stala několikanásobnou šampionkou a její syn se psem Zorro, interšampion Baron Sumo de Soleure, položil základ úspěšné chovné linii De Soleure. Šťastné bylo i její spojení s legendárním francouzským šampionem Moustique du Marais Picton. Jejich potomci zazářili ve výstavních kruzích a proslavili svou mateřskou stanici v Evropě i v zámoří. Připomeňme si alespoň některé: francouzského šampiona Ilton Beau de Soleure, mezinárodního a německého šampiona Don Moustique 2 de Soleure či australského šampiona a grandšampiona Isidore-Ignatius Beau de Soleure. A samozřejmě mezinárodního, švýcarského a německého šampiona Duke de Soleure, kterého najdeme v rodokmenech řady úspěšných psů leckde v Evropě.
S Martinem jsme se setkali jen krátce, ačkoliv byl víkend, pracoval. Zato na Sabině je vidět, že je duší stanice. Pracuje na částečný úvazek, takže se psy stráví mnohem víc času. „Je málo věcí, na které dokážu myslet tolik, jako na psy,“ říká. To je patrné i na uspořádání domu a zahrady. Pokud chcete vidět klecový nebo kotcový chov, do Gerlafingenu nejezděte. V celém přízemí i suterénu se plynule prolíná životní prostor lidí a psů. Místnosti jsou důmyslně propojené, některé jsou vyhrazené hlavně psům, jiné jsou společné. Nízké dělící ohrádky a mřížová dvířka ve dveřích umožňují ponechat celý prostor propojený nebo jej podle potřeby zcela flexibilně rozdělit – třeba při hárání, odchovu štěňat apod. V jedné místnosti má Sabine, původem veterinární asistentka, také malou „psí“ pracovnu a laboratoř. Vnitřní prostory jsou několikrát propojeny s podobně uspořádaným dvorkem a zahradou. Smečka tak může využívat celou zahradu nebo jen část (třeba při sekání trávy), zatímco štěňata či kojící fena mohou z domu volně vycházet do vlastních oddělených výběhů. Všude je přitom uklizeno, určitě nemáte pocit, že o pořádku a čistotě v domácnosti rozhodují buldočci.
Že je to systém funkční, jsme si ověřili hned po příjezdu. Sabine nás přivítala, ale kde jsou buldočci? Cvak, cvak, dvojí otevření vrátek a už se na nás radostně řítí celá smečka. Náhle je jich plný dům. Běhají kolem nás, vyskakují, bouřlivě nás vítají. Cizí psi v domě je nijak nevyvádějí z míry. Stačí si přičapnout a už je mám všude – na zádech, na klíně, na ramenou, vesele se předhánějí, kdo mi líp olíže obličej. Přitom stále stačí koutkem oka sledovat Sabine. Když ta usoudí, že vítání už bylo dost, stačí malý náznak a smečka mizí na zahradě.
„De Soleure“ znamená „ze Soleure“. Soleure, německy Solothurn, je jedním z 26 švýcarských kantonů. Stejnojmenné hlavní město, ležící na řece Aare, má prastarou historii, sahající ke Keltům a Římanům (tehdy se jmenovalo Salodurum), ale především je považováno za klenot švýcarského baroka. Podvečerní výlet (z Luterbachu, kde jsme bydleli, je to kousek) i prohlídku historického centra a katedrály Sv. Ursa, která připomíná chrám Sv. Mikuláše na Malé Straně, nám nakonec zhatil několikahodinový liják. Příště. Alespoň večer se vydařil. Hovořilo se hlavně o buldočcích. Nezvítězilo nad nimi ani výborné Suure Mocke, krajová specialita z hovězího masa, dlouho marinovaného se zeleninou v červeném víně. Ani jsme se nenadáli a je skoro půlnoc.
Druhý den si chci si udělat pár snímků. Půlka smečky mi ochotně pózuje. Je zajímavé sledovat, jak lehce je při tom Sabine ovládá. Když vezme do ruky hračku, smečka je nadšením bez sebe. Bude legrace! Všichni se za hozenou hračkou vrhnou, každý chce být první, ale vyhraje jen jeden. V čele smečky tři nádherní strakoši, současná generace krycích psů ve stanici – Vicking du Fiacre de Montparnasse, Gino dell'Oldoinyo Lengai a mladý Eros Dynamic de Soleure. Ostatní se s vítězem chvilku přetahují, bez toho to nejde, ale nikde žádná známka agrese. Znovu a znovu vyskakují na Sabine: „Házej, honem, ještě, ještě!“ Vydrželi by nejspíš aportovat celé dopoledne.
Chovná smečka, alespoň její větší část, kterou jsem poznal, čítá kolem 15 buldočků, dospělých i juniorů. Některé krycí psy spoluvlastní Valerio Vitali z italské chovatelské stanice Dell'Oldoinyo Lengai, se kterým Sabine a Martin už dlouho úspěšně spolupracují. Neviděli jsme proto například multišampiona Critje v.d. Mestreechteneerkes, který zrovna dlel v Itálii. Na první pohled upoutá vyrovnanost celé smečky. Všichni buldočci v De Soleure jsou střední velikosti, kvadratičtí, dobře osvalení, ani příliš mohutní, ani příliš hubení. Betty Boop mezi nimi vypadala trochu jako hromotluk. Mají velmi pěkné hlavy, krátké nosy, hezky postavené uši, prostorné hrudníky. Vesměs mají správně zaúhlené končetiny a typickou hřbetní linii, rovná či velbloudí záda v De Soleure neuvidíte. Také pohyb mají všichni volný a lehký, což se velmi pěkně ukázalo právě při hře. Je vidět, že zvířata do chovu si Sabine a Martin umí dobře, možná i nekompromisně, vybírat. Jediná fenka, která se trochu vymykala, nepatřila do stanice, měli ji dočasně na hlídání. Samozřejmě, v rámci smečky najdete drobné rozdíly i chybičky, jako celek ji ale valná většina z nás může Sabine a Martinovi jenom závidět.
Cestou zpátky pršelo. Udělali jsme si pár žánrových obrázků bouřkových mračen nad Bodamským jezerem. Přes celé Německo jsme se prodírali přívalovým deštěm. Dálnice se vyprázdnila, rozumní Němci to raději vzdali. V Ulmu jsme zajeli krátce navštívit dva sourozence naší Bettynky (to bylo radosti!). Domů jsme dorazili hluboko v noci, cesta nám trvala skoro dvakrát tak dlouho než měla. Dvě a půl hodiny spánku a znovu vyrážíme na cestu – tentokrát na výstavu do Mladé Boleslavi.
Ale to už je jiná historka. Uf, byl to moc zajímavý výlet!
Fotogalerie k článku: ZDE
Suure Mocke
Tradiční švýcarská specialita mírně navinulé chuti, původem z oblasti Bernu. Dlouhým marinováním (až po dobu 10 dnů) zjemní hovězí natolik, že jej můžete bez potíží „krájet“ pouhou vidličkou.
Klasický recept dle předního švýcarského šéfkuchaře Alexe Rufibacha, specialisty na Suure Mocke, pro 4 osoby.
SUROVINY
Marináda: 200 g kořenové zeleniny (1/3 cibule, 1/3 celeru, 1/6 mrkve, 1/6 česneku), 1 malý pórek, 2 bobkové listy, 4 hřebíčky, 5 rozdrcených sušených plodů jalovce, 10 rozdrcených kuliček černého pepře, 1 snítka rozmarýnu, 1 dl červeného vinného octa, 7 dl červeného vína (nejlépe Pinot Noir, tedy rulandské modré).
Další suroviny: 1 kg hovězího masa (plec či ramínko, nejlépe z mladé krávy), 4 lžíce olivového oleje, 30 g rajčatového pyré, 2 dl červeného vína (opět Pinot Noir, tedy rulandské modré), špetka maizeny (kukuřičné mouky), 50 g vychlazeného másla, sůl, pepř.
PŘÍPRAVA
Marinování: očištěnou kořenovou zeleninu nakrájejte na velké kostky. Přidejte ostatní suroviny na marinádu a vše smíchejte v míse. Vložte maso (musí být úplně ponořené). Nechte stát přes noc v kuchyni, poté vložte na týden do lednice. Každé dva dny maso obraťte.
Vlastní příprava: maso a zeleninu vyjměte z mísy, nechte dobře okapat. Marinádu přiveďte na mírném ohni pomalu do varu a sceďte. Zeleninu orestujte na 2 lžících olivového oleje. Přidejte rajčatové pyré a ještě krátce restujte. Zalijte červeným vínem a nechte vařit, až se objem zmenší na polovinu. Vlijte scezenou marinádu, povařte, osolte. Maso orestujte na pánvi v rozpáleném olivovém oleji ze všech stran. Vložte do omáčky, zakryjte a v troubě při 160 stupních zlehka duste 3 až 4 hodiny. Pak maso vyjměte a udržujte teplé. Omáčku sceďte, seberte tuk, objem případně zredukujte zhruba na půl litru. Zahustěte maizenou, dochuťte. Před podáváním přidejte vychlazené máslo a dobře rozmíchejte. Maso nakrájejte na plátky, vložte na talíř a přelijte hotovou omáčkou. Podávejte nejlépe s domácí bramborovou kaší.
Podle www.suuremocke.ch a www.myswitzerland.com přeložil a upravil MUDr. Karel Benda, frenchie@animacanis.cz