Jak buldoček do Ameriky přišel aneb co se o tom psalo v novinách
Autor: MUDr. Karel Benda, M.B.A.Zdroj: archivy The New York Times a archivy The Fulton History
Uveřejněno na webu MSBMK, 2013
Spojené státy patří bezpochyby k buldočkářským velmocím. Z většiny pramenů se ale dozvíme jen to, že francouzští buldočci tam byli poprvé vystaveni v roce 1896, o rok později byl založen klub a v roce 1898 se konala první speciální výstava. Aby se dnes u nás založení chovatelského klubu nebo speciální výstava psů dostaly do denního tisku, muselo by tam dojít přinejmenším k požáru nebo krvavému masakru. Na konci 19. století však šlo o tak důležité společenské události, že o nich podrobně referoval denní tisk, včetně tak významných novin, jakými jsou např. The New York Times. Ačkoliv nemáme k dispozici archivní dokumenty amerického klubu, můžeme si vstup buldočků na americkou scénu dobře zrekonstruovat právě z novinových zpráv.
The New York Times, založené v roce 1851, přinášely podrobné denní zpravodajství z výstavy Westminsterského klubu, ale i z dalších velkých výstav psů, již nejméně od roku 1877, kdy se také konal první ročník Westminsteru. Dne 17. února 1896 upozorňovaly na nadcházející, už 20., Westminsterskou výstavu. Mimo jiné psaly: „Francouzský buldoček je nejnovějším módním hitem; sedm jich přihlásily paní W. W. Watrous, J. E. Smith-Hadden, F. Neilson, P. Lorillard-Ronalds, P. Cooper-Hewitt a James L. Kernochan.“
Výstava sama začala 19. února 1896 a se 13 psy se jí osobně zúčastnil například i multimilionář J. P. Morgan. Buldočci přišli na řadu hned dalšího dne. Vystavováni byli ještě v rámci anglických buldoků, ale v samostatné třídě s číslem 144, psi i feny společně. NYT o jejich prvním vystavení v článku „Společnost miluje psy“ dne 21.2.1896 píše: „Mnoho mondénních dam neváhá jít se svými miláčky do kruhu, když se posuzuje třída, do níž jsou přihlášeni. Tak tomu bylo i v případě, když přišla řada na francouzské buldočky, kteří jsou posledním společenským šlágrem. Ve třídě bylo přihlášeno sedm psů a každého z nich vystavovala jedna dáma. Když začalo posuzování, předváděly je přímo jejich majitelky a kruh byl obklopen zástupy diváků, toužících spatřit tento rozhodně neobvyklý obrázek. Soutěž byla velmi vyrovnaná. Nejúspěšnější byla paní Frederick Neilson, která s buldočkem Bellechose, jehož rodokmen není znám, získala první cenu.“ Druhou cenu tenkrát vyhrála paní J. L. Kernochan s fenkou Margot, třetí paní J. E. Smith-Hadden se psem jménem Biblot. Ceny byly v těchto dobách dotovány – první 15, druhá 10 a třetí 5 dolary. To byly v té době, kdy módní dámské kotníčkové boty stály 3 dolary, velmi pěkné peníze, ale určitě ne pro zmíněné majitelky, které předtím musely nakoupit své buldočky ve Francii a dovézt je do Spojených států.
Fenka Margot se znovu dostala do novin vzápětí po výstavě. Když se s ní pan Kernochan 22.2.1896 vracel nočním vlakem domů, posadil ji na sedadlo vedle sebe. To se nelíbilo dalšímu cestujícímu, opilému hasiči, který o ní nejprve neuctivě mluvil a posléze ji shodil ze sedadla. Když pak nejprve verbálně a poté i fyzicky napadl pana Kernochana, strhla se rvačka, do které se zapojili i další opilí hasiči a na druhé straně předák, několik podkoní i kočí pana Kernochana. Rvačka trvala nejméně deset minut a zdá se, že si ji všichni pánové dobře užili, jakkoliv byl předák pana Kernochana prohozen oknem a jeho kočí těžce zraněn. O celém incidentu obsáhle informovaly NYT hned následujícího dne. Ačkoliv líčily pana Kernochana jako zdrženlivého gentlemana a uvedly, že veřejné mínění stojí jednoznačně na jeho straně, bulvárnější The World to viděl trochu jinak. Uznal sice, že mladý milionář, hráč póla a jeden z nejlepších jezdců cross-country v USA, není žádný násilník a rváč, ale také uvedl, že pan Kernochan vyběhl během rvačky z kupé, probíhal vlakem a vykřikoval: „Má tu někdo revolver? Dám 1500 dolarů tomu, kdo mi na deset minut půjčí revolver!“ Z uvedených verzí je dobře vidět, jak těžké je najít historickou pravdu. Buldočka Margot podle všeho přestála boj nezraněna pod sedadlem, chráněna žokejem A. B. Hewittem.
Ještě dalšího dne přinesly NYT kratší článek o slavném průjezdu rvačkou poznamenaného pana Kernochana domovským Meadowbrookem, kde ho vítaly stovky sympatizujících sousedů a přátel.
Následujícího roku vyšel dne 21.2.1897 v NYT rozsáhlý článek s mnoha fotografiemi o další výstavě Westminsterského klubu, která začínala následujícího dne. Na jedné z fotografií byl i Mr. Boulot, jeden ze smečky šesti buldočků, které G. N. Phelps kvůli výstavě právě dovezl z Paříže. Buldočci, jejichž rostoucí oblibu článek zmiňuje, se postarali o další rozruch hned po zahájení výstavy. Část přihlášených jedinců měla totiž ještě růžovité, většina už vzpřímené tulipánovité uši. Rozpoutala se debata o tom, který tvar ucha je ten správný. Byla zřejmě natolik urputná, že jí NYT věnovaly celý úvodní odstavec článku z prvního výstavního dne. Spor hned následujícího dne rozsoudil po svém renomovaný, ale anglický, rozhodčí George Raper, když všechny ceny udělil výhradně buldočkům s růžovitýma ušima. Mezi psy i v plemeni vyhrál Regent Street Swell pana George Worka, z fen uspěla nejlépe Mirza téhož majitele. G. Raper posuzoval buldočky již rok předtím a už tehdy se k netopýřím uším nevyjadřoval lichotivě.
Dne 5.4.1897 se zakladatelé a další příznivci sešli v proslulé newyorské restauraci Delmonico’s, založené roku 1827 a mimochodem dodnes existující, a definitivně založili The French Bulldog Club of America. Prvním presidentem byl zvolen W. W. Watrous, vicepresidentem G. W. Phelps. Jak napsaly 7.4.1897 NYT, přijatý standard mimo jiné o buldočkovi uváděl: Celkovým vzhledem musí působit jako aktivní, inteligentní a svalnatý pes. Pes musí mít hladkou srst, být kompaktní stavby těla a malého vzrůstu. Hmotnost nesmí přesáhnout 22 liber, u feny 20 liber. Ucho bude nadále označováno jako „netopýří“ ucho.
The French Bulldog Club byl schválen k přijetí Členským výborem AKC 1.11.1897, dne 16.12.1897 byl W.W. Watrous schválen na čtvrtletním zasedání AKC jako jeho delegát v AKC.
Buldoček s netopýříma ušima však stále neměl vyhráno. Válka o uši pokračovala. Američtí milovníci buldočků bezvýhradně podporovali vztyčené ucho a v opozici k tvrzení Angličanů, že jde jen o nepovedené miniaturní buldoky anglické, zdůrazňovali tehdy velmi populární teorii o španělských předcích francouzských buldočků. Opírali se také o úspěšné francouzské buldočky minulosti, např. Finette, která s netopýříma ušima vyhrála první cenu v Paříži už v roce 1889. V rozsáhlém článku „Růžovité nebo netopýří uši“ se problému věnoval 11.4.1897 např. The New York Herald. Připomeňme si, že v té době buldoček ještě nebyl uznán ani ve Francii (až 1898). Nešlo tedy jen o uši, ale o všeobecné přijetí francouzského buldočka jako samostatného plemene.
O tom, že buldoček obecně byl častým tématem diskusí a debat, svědčí i článek NYT z 29.5.1897, kde autor polemizuje s nejčastějšími námitkami vůči buldočkovi, přicházejícími zejména ze strany Angličanů. Ti jednak tvrdili, že buldoček, French bulldog, za prvé není buldok a za druhé není francouzský, a dále také, že je zcela nepoužitelný v zápasech s býky. „Cena buldočků je natolik vysoká, že to žádný majitel nebude ani zkoušet; navíc jsou zápasy s býky ilegální. Buldoček zaslouží spíše chválu než odsouzení a podporu než úšklebky,“ míní autor.
Olej do ohně přililo rozhodnutí výboru Westminsterské výroční výstavy otevřít v roce 1898 pro buldočky dvě třídy, z nichž jedna měla být posuzována podle standardu Ústřední společnosti pro zušlechťování psích plemen ve Francii (Societe Centrale pour l'Amelioration des Races des Chiens en France). Tento standard totiž nerozlišoval mezi buldočky anglického a francouzského typu a řadil všechny do jedné třídy. Klub podal protest, který vedení výstavy odmítlo s tím, že buldočci s růžovitýma ušima jsou také velmi oblíbení a bylo by nefér je vyřadit. Postoj výstavního výboru vedl nakonec k tomu, že se výbor klubu francouzských buldočků 24.1.1898 rozhodl odvolat všechny speciální ceny, které předtím pro buldočky vypsal, a rozhodčí E. D. Faulkner odmítl na Westminsterské výstavě posuzovat.
A nejen to. Klub se rozhodl uspořádat výstavu vlastní. Rozhodnutí veřejně oznámil 29.1.1898. Uzávěrku přihlášek načasoval na 4.2.1898, den před uzávěrkou Westminsterské výstavy. The Sun dne 30.1.1898 předpokládá, že se členové klubu přihlásí na výstavu ve Waldorfu a nepošlou přihlášky na Westminster, jakkoliv výbor klubu oficiální bojkot Westminsterské výstavy popírá.
A tak se dne 12.2.1898, jen několik dnů před zahájením Westminsterské výroční výstavy a na výročí narození Abrahama Lincolna, v newyorkském hotelu Waldorf Astoria konala legendární první speciální výstava francouzských buldočků. Tehdy se odhadovalo, že v celých Spojených státech je jen kolem 40 buldočků s netopýříma ušima. Ve Waldorfu se jich nakonec v osmi třídách sešlo 50. Výstava byla jen pro zvané, ale těšila se značnému zájmu newyorkské smetánky. Ze 3000 pozvaných dorazilo nejméně 500 lidí. Nejúspěšnější byli pes Dimboolaa (H. M. Gillig) a fenka Sapho (G. N. Phelps). Raritou výstavy byla tříletá fenka Gretel, vážící pouhých 7,5 liber, kterou z psince rakouského císaře přivezl W. W. Watrous.
Zajímavé byly v té době i ceny francouzských buldočků. Ačkoliv se psi na výstavách běžně prodávali a ceny byly běžně uváděny v katalozích výstav, vystavovaní buldočci v té době ještě na prodej nebyli. Další americké noviny, Queens County Sentinel, však v souvislosti s výstavou ve Waldorfu 24.2.1898 píší, že buldočci jsou drazí: šestiměsíční štěně stojí od 200 dolarů výš, dospělý pes kolem 1.000 dolarů a zmiňují i jedince oceňovaného na 5.000 dolarů. To byl v té době roční plat kongresmana Spojených států. Průměrný roční plat dělníka ve výrobě byl kolem 420, ve stavebnictví pak 620 dolarů, plat učitele na veřejné škole jen necelých 330 dolarů. Když o 10 let později uvedl Henry Ford na trh lidový Ford model T, stál 850 dolarů.
Buldočci se na následné Westminsterské výstavě přece jen objevili. NYT ještě dne 12.2.1898 uvádějí, že navzdory odporu klubu je na Westminsterskou výstavu přihlášen značný počet buldočků jak s tulipánovitýma, tak růžovitýma ušima, a mezi hlavními přihlášenými vystavovateli zmiňují jak loňského vítěze G. Worka, tak vicepresidenta nového klubu G. N. Phelpse. Dne 20.2.1898 pak uveřejňují fotografii, kde jsou buldočci Regent Street Swell a Mirza pana G. Worka s růžovitýma ušima uváděni jako typičtí představitelé plemene. V následujících dnech však o buldočcích, kteří přišli na řadu 22.2.1898, mlčí. Jen z článku v NY Press z 23.2.1898 se dozvídáme, že nejvyšší ocenění si odnesli buldočci A. N. Beadlestona, zatímco psi paní M. A. Downing a M. D. Lloyd skončili druzí a Mirza pana G. Worka třetí.
K uznání plemene došlo v témže roce. Na následující 23. výroční výstavě Westminsterského klubu byli již francouzští buldočci dne 22.2.1899 posuzováni samostatně a podle standardu amerického klubu, přestali budit rozruch a tím i zájem novinářů. Mělo to ovšem i své výjimky. Ještě na výstavě Dámské chovatelské asociace, konané dne 23.10.1902 v New Yorku, vznesla paní T. D. Pulsifer protest proti udělení Stantonova poháru pro nejlepšího buldočka z amerického chovu do 18 měsíců psu Nellcote Fiston, protože měl knoflíkovité uši. Rozhodčí F. Keene se tehdy hájil, že navzdory přítomnosti tajemníka klubu neobdržel žádné instrukce ohledně uší a posuzoval proto podle své nejlepší představy o plemeni. Pro buldočka v USA nicméně už začala nová, klidnější éra, která pokračuje dodnes.
Poznámka: Pozorného čtenáře možná zarazilo že jednou hovoříme např. o paní J. L. Kernochan, jindy o panu J. L. Kernochan apod. Jakkoliv se to zdá podivné, není to chyba. V originálních textech se s tím běžně setkáváme, jedinou odlišností je, zda se právě hovoří o Mrs. nebo Mr. J. L. Kernochan. Významově tedy nejde o paní J. L. Kernochanovou, ale o manželku J. L. Kernochana. Proto jsme také ženským jménům nepřidávali koncovku –ová.
Webdesign: Adéla Vorbová