Buldočci v nouzi & Štěňátko od množitele

BULDOČCI V NOUZI

Autor: MUDr. Karel Benda, M.B.A.
Publikováno ve Zpravodaji Klubu francouzských buldočků 3/2011

Nedávno rozvířil buldočkářské i mediální vody mimořádně smutný případ sedmi zubožených buldočků bez průkazu původu, odebraných jedné množitelce z Paskova. V sedlišťském útulku je dávali dohromady dva měsíce, přesto dva z nich „péči“ bývalé majitelky nepřežili. Díky aktivitě dobrovolníků, milovníků plemene, našlo ostatních pět velmi rychle nový domov. Dalších nejméně deset buldočků však u množitelky zatím zůstalo a obavy o jejich osud trvají. Další informace o celém případu najdete na internetu, reportáž vysílala i Česká televize.

Jakkoliv jsme hrdými chovateli francouzských buldočků s průkazem původu, osud „Paskovských holátek“ i další podobné případy nemohou nechat chladným snad nikoho, kdo má toto veselé plemeno rád. Skupina dobrovolníků, kteří se již delší čas a velmi úspěšně snaží o pomoc a umisťování buldočků v nouzi, především z útulků, založila bankovní účet, na který mohou případní dárci dobrovolně přispívat. Podrobné informace i číslo účtu najdete na adrese www.francouzsky-buldocek.cz.

Věřím, že i následující volně šiřitelná povídka úděl potřebných buldočků i jiných psů dobře ilustruje a do vánoční atmosféry tohoto Zpravodaje vhodně zapadá. Nezbývá než popřát všem buldočkům z našich chovů, aby je nikdy ani náznakem nepotkal osud těch paskovských ani osud štěňátka z této povídky.

ŠTĚŇÁTKO OD MNOŽITELE

Autor: J. Ellis
Překlad do češtiny: neznámý autor
Publikováno ve Zpravodaji Klubu francouzských buldočků 3/2011

Nepamatuji si moc na místo, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidi si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si mámu a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratry a sestry. Vzpomínám si, že mnoho z nich umřelo a velmi mi chyběli.

Pamatuji si na den, kdy mě sebrali od mámy. Byl jsem velmi smutný a vystrašený, moje mléčné zuby sotva vyrostly a opravdu jsem ještě měl být u mámy, ale ona byla tolik nemocná a lidé stále říkali, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, co já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Jen nás dva.

Tulili jsme se k sobě a byli jsme vystrašení; stále nás nikdo nepřišel ani pohladit. Tolik nových věcí, zvuků a pachů! Jsme v obchodě, kde je spousta různých zvířat! Některá piští, jiná mňoukají, další pípají. Moje sestra a já jsme natlačení v malé klícce. Slyším tu i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mě dívají, líbí se mi "malí lidé", děti, vypadají tak mile a směšně, jako kdyby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé klícce; někdy protivní lidé bouchnou do skla a vylekají nás. Často nás vyndají ven, aby nás lidem ukázali. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy posloucháme "ach, jaká jsou rozkošná, chtěl bych jedno!," ale nikdy si nás nikdo nevezme.

Moje sestra umřela minulou noc, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemnou kožešinu a cítil jsem, jak z jejího malého hubeného těla uniká život. Slyšel jsem rozhovor, že byla nemocná a že by mě měli prodat za sníženou cenu, abych co nejrychleji opustil obchod. Myslím, že moje tenké zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestrou, protože její tělo ráno vyndali ven z klícky a zakopali.

Dnes přišla jedna rodina a koupila si mě! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mě drží něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkají, že jsem milé a dobré štěně! Dostal jsem jméno Angel, čili Andílek. Rád olizuji moje nové lidi. Rodina se o mě vzorně stará, mají mě rádi a jsou něžní a milí. Jemně mě učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a hodně lásky. Snažím se těmto úžasným lidem hodně zavděčit. Mám velmi rád malé děvčátko a rád se s ním honím hraji si.

Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale malé děvčátko, moje nejlepší kamarádka, mě jemně držela a říkala, že to bude v pořádku. Tak jsem se utišil. Veterinář musel mojí milované rodině povědět něco smutného, neboť vypadali strašně nešťastní. Zaslechl jsem cosi jako "silná dysplazie kloubů" a něco o mém srdci. Slyšel jsem veterináře zašeptat o "množitelích" a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všecko znamená, ale bolí mě vidět moji rodinu takovou smutnou. Ale pořád mě milují a já je mám stále velice rád.

Už je mi 6 měsíců. Venku, kde jsou jiná, silná a bláznivá, štěňátka, mě hrozně bolí se jen pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mě běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem, a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to tak těžké! Láme mi srdce, když vidím děvčátko tak smutné a když slyším mamku a taťku říkat, že "asi nastal ten čas".

U toho veterináře jsem už byl několikrát, a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy hovořil o "dědičných problémech." Já přece chci jen cítit teplé sluneční paprsky a běhat, hrát si a tulit se k mé rodině.

Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď už mě bolí i se postavit a napít. Chci se postavit, ale můžu jen skučet bolestí.

Vzali mě naposledy do auta. Všichni jsou tolik smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být dobrý a mít všechny rád; co jsem udělal špatně? Ach, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl osušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olízl ruku, ale můžu jen zaskučet bolestí.

Stůl u veterináře je tak studený. Tak moc se bojím. Všichni lidé mě objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně olíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dnes tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mě něžně drží a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední pacce. Bolest začíná ustupovat. Cítím, jak se ve mně rozlévá pokoj. Teď jí můžu něžně olízat ruku. Začínám mít sny, vidím přicházet moji mámu a mé bratry a sestry na vzdáleném zeleném místě. Říkají, že tam není bolest, jen mír a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, jakým umím - slabým zavrtěním ocásku a přitulením se. Doufal jsem, že s nimi strávím moc, moc měsíců, ale nebylo mi to souzené. "Víte," řekl veterinář, "štěňátka v pet-shopech nepocházejí od etických chovatelů."

Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než svou milovanou rodinu zase uvidím. Kdyby se to jen bylo všecko odehrálo jinak!

Text povídky je převzat ODTUD. Anglický originál můžete najít např. ZDE, ale i jinde na internetu. O případu Paskovských holátek jsem psal např. ZDE.

Webdesign: Adéla Vorbová