Etika ve světě založeném na úspěchu?
Rozhovor v rubrice Plemena a chov - Dotazy pro chovatelePublikováno v časopisu Pes přítel člověka č. 9/2010, ročník 55
MUDr. Karel Benda (K.B.) je chovatelem francouzských buldočků v chovatelské stanici Amima Canis.
Do jaké míry přihlížíte k povahovým vlastnostem potenciálních rodičů a je pro vás např. bázlivost důvodem nezařazení jinak typického jedince do chovu?
K.B.: Povahové vlastnosti rodičů jsou samozřejmě velmi důležité. U většiny plemen vytvářejí, spolu s exteriérem či jinými vlohami, charakter plemene. Osobně si myslím, že není vhodné zařazovat do chovu jednak jedince s vlastnostmi pro dané plemeno atypickými, jednak s přehnaně vyjádřenými. Ideální je prostě harmonický jedinec a harmonický pár, samozřejmě s rozumnou mírou tolerance.
Jakou jim přikládáte váhu povahovým testům a využíváte jich sám při výběru štěněte?
K.B.: U malých štěňat žádné standardizované testy nepoužívám, řídím se spíše intuicí a pozorováním štěňat. Odchováváte-li doma, je na to dost příležitostí. U štěňat před odběrem mohou takové testy mít pomocný význam a potvrdit názor chovatele. Považuji za nesmyslné, kdyby výsledek jakéhokoliv jednorázového testu měl určit celý další osud sedmitýdenního štěněte. Větší význam mohou mít povahové testy pro zařazení dospívajících psů do práce nebo do chovu. Nicméně žádný povahový test nemůže sloužit jako alibi pro nesprávnou nebo nedostatečnou výchovu psa.
Domníváte se, že by chovatelé měli zveřejňovat vážné nedostatky svých odchovů, např. na svém webu, a proč?
K.B.: To je možná hezká, ale utopická představa. Nevím, co by k tomu mohlo chovatele v celosvětovém měřítku přimět. Ve světě založeném na úspěchu to po nich ani nelze oprávněně požadovat. Většina skutečně zodpovědných chovatelů už nicméně výsledky různých zdravotních či genetických vyšetření zveřejňuje, alespoň u chovných jedinců. To, že se nějaký problém objevil, není samo o sobě tak důležité, jako zabránit, aby se neobjevoval opakovaně a nepřenášel se do dalších generací. V tom má daleko větší význam vnitřní kontrola v rámci chovatelských klubů a kynologických organizací vůbec. Musí být ovšem prováděna kvalifikovaně. Může se opírat o zkušenost, ovšem podloženou důkazy lékařské vědy a genetiky, nikoliv dojmy či chovatelskými mýty. Nicméně primární odpovědnost za kvalitu chovu bude vždy spočívat na chovateli a nenahradíte ji žádným příkazem.
Často se tvrdí, že chovatel si nechá doma „to nejlepší“. Jaké vlastnosti (povahové i exteriérové) lze podle vás s vysokou pravděpodobností určit již v době odběru?
K.B.: U exteriéru se někdy říká, že jaké je štěně těsně po narození, takové bude dříve či později i v dospělosti. Někdy to sedí, jindy ne. Američané rozdělují štěňata podle show & pet quality, tedy na výstavní a na mazlíčky, už někdy v šesti týdnech věku, nicméně ani tehdy ještě není nic zaručeno. Základní exteriérové i povahové kvality se před odběrem už dají zhruba odhadnout, slibovat nebo dokonce garantovat výstavní nebo pracovní úspěchy, to prostě nejde. Pravdou je, že chovatel má mnohem lepší možnost štěňata poznat, než případný zájemce. Horší někdy je dobře odhadnout zájemce a „dát ho dohromady“ s vhodným štěnětem. Pokud se štěně vydaří, je zájmem chovatele, aby se mohlo uplatnit v dalším chovu. Ale to nemusí být vždycky „doma“, tedy ve vlastní chovatelské stanici. Trvá dlouho, než se pes "dodělá." Na výstavách občas žertem říkám, že my se tady sice snažíme, ale skuteční šampióni se válí někde doma na gauči.
Jste zastáncem tzv. přírodního výběru, kdy se slabší štěňata ponechají svému osudu? Nebo by měl, podle vás, chovatel udělat maximum, aby přežilo každé narozené štěně, a to i za cenu výraznějších veterinárních zákroků?
K.B.: Tohle je velmi individuální. Kde je ona hranice? Už pokud porod neprobíhá hladce, necháte to tak a budete riskovat úhyn většiny štěňat i život feny nebo porod dokončíte císařským řezem? Když se štěně hned nerozdýchá, nebudete to řešit nebo se ho pokusíte resuscitovat? Na druhé straně nemá smysl snažit se udržet za každou cenu při životě štěně s těžkou vývojovou vadou, která by mu neumožnila prožít plnohodnotný a důstojný psí život. Velmi si vážím altruistů, kteří se dokáží obětavě starat o svého nemohoucího, zestárlého psa, ale nejsem si jist, že je správné už takhle začínat. Přesto nevidím uplatňování primitivní eugeniky v chovatelství, natož programové, jako šťastné řešení.
Myslíte si, že schopnost psa nakrýt bez problémů a u feny zabřeznout a odchovat štěňata, je vlastnost výrazně se přenášející na potomstvo? Ponechal byste si dále do chovu potomka rodiče, který měl s reprodukcí problémy?
K.B.: Tohle je otázka pro genetika a ještě si nejsem jist, zda by na ni dokázal jasně odpovědět. Mezi chovateli se dědění traduje, jiní přicházejí s opačnými příklady. Přesvědčivě dokázáno není, pokud vím, nic. Fakt je, že v podmínkách přirozené reprodukční selekce by se pes neschopný krytí asi příliš neuplatnil, stejně jako fena neschopná zabřeznout. Majitelé nejžádanějších krycích psů ovšem často trvají na inseminaci, aby snížili riziko sexuálně přenosných onemocnění, a je to postoj velmi pochopitelný. Většina majitelů fen se o reprodukční schopnosti krycího psa a kvalitu i počet jeho potomků velice zajímá a přiznám se, že nejsem výjimkou. U fen je to navíc i otázka navýsost praktická. Není lehké odchovat vrh, o který se fena nestará, natož opakovaně.
Jak pohlížíte na odchovy velmi početných vrhů? Považujete je za prospěšné nebo se přikláníte k redukci počtu štěňat?
K.B.: Plemeno, které chovám, naštěstí nemusí tento problém příliš řešit, v posledních pěti letech se v žádném vrhu odchovaném v našem klubu nenarodilo víc jak deset štěňat. Perinatální úmrtnost u vrhů s osmi až deseti štěňaty je ale úplně stejná, jako u vrhů se třemi až pěti štěňaty, což je nejčastější počet. Starostlivou fenu dokáže pěkně vyčerpat i pět šest štěňat, to je pravda, a početný vrh dá pořádně zabrat i chovateli. Jsem ale přesvědčený, že i u velmi početných vrhů je dnes možné fenu i štěňata udržet ve slušné kondici, třeba i za cenu časnějšího přikrmování a odstavu štěňat, a není třeba zdravé vrhy redukovat.
Přikláníte se k povinné archivaci DNA u všech jedinců zařazovaných do chovu?
K.B.: Ano. Má to svůj aspekt forenzní, zdravotní i vědecký. Zatím je hlavní otázkou paternita. Jediný nesprávně uvedený rodič zcela devalvuje chovatelskou a šlechtitelskou práci mnoha předchozích generací, od jejíž kvality se nakonec odvíjí i cena štěněte. Navíc uvádí v omyl všechny chovatele budoucí. Jejich další chovatelské úvahy a snahy jsou pak vlastně směšné, protože jsou založené na úplně mylné informaci. Také o vrozených dispozicích svých psů k různým chorobám chovatelé většinou mnoho nevědí. Správně vyhodnocený genetický screening by byl pro ně jistě byl skvělou pomůckou jak pro zařazování psů do chovu, tak pro plánování vhodných spojení. Rovněž pro genetiky dnes není nijak jednoduché získat DNA zkoumaného jedince a zároveň jeho sourozenců a alespoň nejbližších předků, byť je to pro jejich práci nezbytné. Možnost využít DNA archivovanou po několik generací k dalšímu bádání by velmi usnadnila genetický výzkum, ať už na poli dědičnosti znaků a vlastností, tak na poli dědičnosti vad a chorob.
Považujete vyšetření DKK, příp. DLK, za naprostou nutnost a jakou váhu mu přikládáte při výběru rodičovského páru?
K.B.: Pokud se shodneme na tom, že s DKK a DLK u nejvíce postižených plemen něco třeba dělat je, pak určitě ano. Protože je dědičnost DKK a DLK polygenní, nestačí navíc při sestavování chovných párů pracovat jen s výsledky vyšetření jednotlivců, ale je třeba kvalifikovaně odhadnout, tedy spočítat, jejich tzv. plemennou hodnotu z hlediska pravděpodobnosti přenosu dysplastické poruchy na potomstvo. Nedávné studie (provedené např. na datech Orthopedic Foundation for Animals, OFA, shromážděných za téměř 40 let od více jak 250.000 labradorů) to dost přesvědčivě prokázaly. To znamená nejen shromažďovat, ale také vyhodnocovat výsledky vyšetření v mnoha generacích a v celém plemeni. Nevím, jestli už se o to nějaký klub pokouší, doufejme, že dříve či později k tomu dojde. U plemen, kde se kloubní dysplazie vyskytují často a jsou manifestní a klinicky významné, se bez screeningového vyšetřování chovných jedinců dá těžko něco napravit.
Webdesign: Adéla Vorbová